V jednom zasněženém městečku žila holčička jménem Ema. Měla dobré srdce, ale někdy až příliš silně věřila na zázraky, které spadnou z nebe jen tak. 

Jednoho prosincového večera našla Ema na zahradě zvláštní dopis. Nebyl od Ježíška, ale od někoho, kdo se podepsal jako Strýček Třpytka. Psalo se v něm:

„Milá Emo, v jedné daleké kouzelné zemi na tebe čeká schovaný poklad. Třpytí se jako hvězdy na vánoční obloze a je celý jen tvůj! Abys ho získala, musíš poklad probudil k životu a toho dosáhneš, když do něj vložíš malý vánoční dárek. Pošli trošku peněz a poklad se probudí. Zbohatneš víc, než si umíš představit.“

Ema nikdy žádný poklad na vlastní oči neviděla, ale v jejích představách ji až oči přecházely. A tak poslala malý obnos, který si šetřila na brusle.

Za pár dní přišel druhý dopis:

„Výborně, Emo! Tvůj poklad se pomalu probouzí. Ale aby se probudil úplně, musíš poslat, ještě další penízky. Pak se staneš se nejbohatší dívkou ve městě!“

Ema opět podlehla touze získat onen krásný poklad a uvěřila líbezným slibům z dopisu. Znovu tedy poslala další peníze.

A pak přišel další dopis. A další. Vždy se opakoval stejný příběh:

„Poklad je téměř tvůj. Už jen kousek!“

„Ještě malinký příspěvek!“

„Teď už opravdu naposledy!“

Jenže poklad se stále neprobouzel. A peněz v Emy kasičce ubývalo. Každý nový dopis přikrmoval Emy naději, až jednoho dne přišel k Emě na návštěvu její moudrý dědeček. Ema mu vše v nadšení vyprávěla. Poslechl si celý příběh, vzal do ruky dopisy a jen tiše zakroutil hlavou.

„Emo,“ řekl jemně, „skutečné poklady se neschovávají v dopisech od cizích lidí. A opravdové bohatství nevzejde z toho, že stále posíláš další a další peníze pryč. To jen někdo v dálce doufá, že se necháš oslnit jejich příběhy, které nejsou skutečné.“

Emu polila vlna horka, když si uvědomila, že se nechala zmást. Krásnou pokladu, oním zázrakem i tím, co by pro ní mohl znamenat.

Dědeček ji objal a dodal:

„Pamatuj, má milá: když ti někdo slibuje velké bohatství za málo práce, bývá to ve skutečnosti past. A místo aby sis plnila sny, jen krmíš cizí kapsu.“

A tak zatímco venku tiše padal sníh, Ema se naučila jednu z nejdůležitějších vánočních lekcí:

Velká představivost a silné emoce dokážou někdy náš rozum docela zastřít, čehož umí někteří lidé velmi dobře využít. Vždy když něco vypadá něco až příliš dobře, většinou v tom bude háček.